Démon

28. září 2013 v 19:37 | Noël Almi |  Deník
Jsem u prázného místa na text. Nejsem si jistá, jestli mám chuť to psát, ale jakoby něco v mé mysli říkalo, že toto téma je jediná možnost. Nevím, jak své myšlenky zformulovat do slov a vět. Všechno jako by byly jen stíny, nic jasného, nic určitého. Možná to bude páté přes deváté, ale tady si zkrátka nejde napsat osnovu, nejde si naplánovat, co napíšu, protože na začátku o tom nemám ponětí.

Přemýšlím, jak bych se zachovala, kdybych věděla, co bude následky. Začala bych si někdy s tím hnusem sebepoškozováním? Změnila bych to a v případě, že bych znala svou budoucnost, se nikdy neřízla?
Nejsem si tím nijak jistá. Neberu to vyloženě jako chybu. Vlatně vůbec nemůžu přijít na to, jaký k tomu mám vztah.



Myslela jsem, že nebude tak obtížné s tím přestat. Zbavit se toho. Věří tomu každý. Všichni si ze začátku řeknou, že to dokážou zastavit. Až budu chtít, nechám toho a vše se zase urovná.
Nejde o to, kolik se mi zahojí jizev či jestli všechny zmizí. Jde o to, co zůstane ve mně. Teď bych si přála, aby to nepatřilo do mého života. Nechci to mít v sobě. Ale je to tu. Jsem to já. Jsem pak poznamenaná a nečistá. Nemůžu si říct, že žiju hezkým životem, protože vše to kazí jako něaká ohavná jizva na jinak hladkém povrchu právě sebepoškozování.
Samo o sobě to není problémem. Není to věc, stav nebo nemoc. Jsem to já, já jsem ten problém.
Nelíbí se mi ta představa, že nejsem normální, že ať si řeknu, že bude vše v pořádku, nebude, protože ono to ve mně je a sídlí. Leze mi to na mozek. Otravuje mi to myšlenky jako nějaká rakovina, které se nelze zbavit. Snažím se vybudovat si v mysli zábranu, která tam nepouští myšlenky špatné, ale ony si cestu najdou a znovu tam proniknou. Nede na to nemyslet. Je to totiž skutečné, ne jako nějaký bubák ve skříni, kterého zaplašíme před spaním jinými myšlenkami. Tohle je skutečné.

Další z mých nehorázných omylů byl ten, že jsem si opět naivně mysela, že až se mi zahojí jizy, bude to jen vzpomínka na něco nepěkného. Budu opět očištěna. Ve skutečnosti je to úplně jinak. Ať jsou světlé či tmavé jizvy vidět nebo ne, fyzická stránka této věci nemá v závěru téměř ždáný vliv.
Ze začátku byly právě ty rány a hojící se jizvy pravou podstatou a tím nejdůležitějším. Není to tak. Sebepoškozování není jen ten okamžik říznutí, žije to ve mně jako parazit a krmí se tím, že se ho bojím a že si přeju, aby zmizel. Rozrůstá se a snaží se mi ovládnout mozek. Démon.

Pět měsíců jsem si toho tvora nechávala ve svém těle. Nechala jsem ho, ať mě ovládá. Po těch prvních třech týdnech jsem se cítila, že ve mně něco chybí. Díra v mém životě. Smysl mého života najednou chyběl. Bylo mi jedno, kde jsem. Ve škole, doma, u táty. Když jsem chtěla a potřebovala, Démon se ozval a já ho tupě poslechla a následovala. Slíbila jsem, že to dělat nebudu. Jsem prolhaná a špatná. Jakmile jsem si s tím začala, vpustila jsem do svého života spoustu lží. Bez nich to nešlo. Ještě v prvních měsících jsem věřila tomu, že už to nedělám, že už s tím nemám nic společného. To, že se sem tam říznu, je přeci oproti intenzitě předešlého poškozování zanedbatelné. Další omyl.
To, že z toho zdaleka nejsem venku, jsem si připustila až mnohem později.

Strašný je stres z toho, že to někdo uvidí. Dlouhé rukávy, mikiny, ostražitost, neustála kontrola. Unavuje to. Vyčerpává to. Nepředstavitelně moc.
A pak jsem se před necelým měsícem rozhodla toho nechat. Už to nechci ve svém životě, nechci to nosit v sobě a své duši, chci být normálním člověkem. A teprve teď poznávám, jak velkou součást mě samotné to tvoří. Teprve teď to vidím. Jak moc mě to ovládalo. Je to Démon, který se rozzuří, když mu odepřete to, co chce.
V mých myšlenkách ale stále je. Každým dnem se mi vrací v mysli. Čím dál víc. Nechci to už dělat, ale bojím se, že selžu. Bojím se, že mě to znovu ovládne, že se ztratím v kruhu. Nechci už lhát, hnusí se mi to.
Snažím se od těch myšlenek uniknut, ale nejde to. Pokaždé se vrátí. Už nejde ani tolik o fyzickou stránku celé té věci, jde spíš o psychický boj proti jedné stránce mě samotné.
Cítím v sobě ten jed procházející celým mým tělem.

Pocit 'naživu'. Nejde o krásný či nějak přijemný pocit. Jde o chvíli pravdy a života. Řezná rána v celém těle rozechvěje snad každičký nerv. Konečně cítím, že stojím nohama na zemi. Každičká část mého těla to cítí. V tu chvíli žiju. Neproplouvám životem. Cítím vzduch v plicích a krev v těle. Cítím ve svém těle život. Je to nepopsatelné. Nejde to nijak nahradit. Není to pocit, který by mě přivedl ke klidu. Jen mi dá signál, že jsem na světě. Dýchám a cítím. Každým nervem svého těla žiju. A to je přesně to, co mi chybí. Pocity, po kterých tak toužítě, vás přimějí ke špatným věcem. Jenže je to dočasné. Vyšumí to. Zase jsem jen tělo dělající, to, co má. A proč to tedy nezkusit znova, když to před tím fungovalo. A jakmile nasednete do tohoto vlaku, když se vrátíte k něčemu tak lehce dosažitelnému. Slepý k následkům. Teď a tady ta chvíle je a to, co má přijít, počká. Vlak, který rozjedete z kopce snadno, se obrovskou rychlostí řítí dolů a stále nabírá rychlosti. Zastavit ho jde jen vlastníma rukama a úsilím. Ale kdo dokáže sám zastavit jedoucí vlak z kopce řítíce se do propasti?

Ten pohled na krev vystupující z rány. Ten pohled. Milovala jsem, když mě ruka pálila. Bylo to lepší než samotné říznutí. Večer jsem často usínala a cítila, jak rány pálí. Měla jsem posetou celou ruku ze všech stran od lokte až po zápěstí. Na tohle už neexistovala žádná výmluva. Pak už existují jen dlouhé rukávy, strach a skrývání. Na mém těle mohlo být po třech týdnech kolem sto padesáti ran možná víc nebo méně. V různém stádiu hojení. Byla to součást mého života. A možná ne jen součást. Jizvy teď blednou a ztrácí se. Tělo se dává do pořádku. Ale duše? Démon tu ještě je. Dívám se dnedenně na sebe do zrcadla. Zahlédnu tu na stehni, dvě na lýtku. Další na hřbetu ruky a levé předloktí vybarvené jako omalovánky. Jizvy jsou jen nepatrným kolečkem v celém sebepoškozování. Nejde o ně.

Ten čas, kdy jsem 'čistá' je tak krátký. A s každým dnem se zdá ještě kratší. Cítím, že ten Démon už má normálního života plné zuby, protože ona tam ještě stále je a vzteká se. A vím, že ten Démon nade mnou má velkou moc. Děsím se okamžiku, ve kterém bych selhala a šla po vůli Démonovi. Chci, aby mě konečně nechal být. Nechal mě na pokoji. Ale on se pase po mém zoufalství a po tom, že už ho v sobě nechci.
Jakmile jsem se totiž řezat chtěla, byl milý a přátelstký. Když však skončím, ukáže svou pravou tvář a šeptá mi do ucha. ''Držím tě za ruku. Vedu tě kupředu.'' Šeptá. Šeptá mi a já jeho hlas nemůžu dostat z hlavy. Nejde to a on to ví. Těší ho, když nahlíží do mé duše prahnoucí po tom, aby už konečně vypadl. Ale Démon je ve mně. A jen tak se nepustí. Je pro mě nepřítelem a zároveň opravdovým přítelem. Nejvěrnějším, upřímným, ten, který mě nikdy neopustí. Je tu vždycky se mnou a pro mě. Jsme jedno tělo.
Jen já a Démon...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sarush ef | Web | 1. října 2013 v 16:23 | Reagovat

Pěkný článek. Popsala jsi to hezky. Škoda, že ti s tím nemohu nějak poradit. Mně se tohle nějak vyhnulo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama