Je to všechno a vlastně nic. Nedává to smysl a všechna kolečka do sebe zapadají. Je nový den, nové důvody k radosti.

21. září 2013 v 22:53 | Noël Almi |  Deník
Jsem člověk. Těší mě.
Jsem člověk. Stejně jako dalších 7, 088 miliard lidí.



Otevírám oči. Probouzím se. Je ráno. Je další den.
Mrznu. Celou noc bylo otevřené okno. Cítím studenou peřinu.
" Neusneš?"
" Ne," zamumlám v odpověď a modlím se, abych nelhala. Vstanu a navléknu si teplé ponožku. Jsou ještě neroztažené, protože jsou čerstvě vyprané a tak je to nejpohodlnější. Mé nožičky jsou v měkkých ponožkách.
Sejdu dolů a sprchuju se. Horká voda mi padá na záda. Je to příjemné.
Jdu do kuchyně. Stojí tam moje maminka. Vidím ji každé ráno a každý den. A to je láska. Miluju ji a moc. A ona mě taky a já to vím, i když se pořád ujišťuje. Nikdy bych ji nevyměnila. Je krásná, i když je ráno a ona říká, že ne. Pořád je krásná. Uvnitř. Je to ta nejlepší osoba, která kdy mohla kráčet po planetě Zemi. Znám ji skoro 15 let a byla první, koho jsem viděla. Koho jsem znala. Mám radost, protože ona je moje maminka. Ta krásná paní se zlatými vlasy.
Sním jablko skořicový jogurt, který mi dala na vybrání. Chutná jako štrůdl.
Pak se jdu obléknout. Mám teď období červené barvy, tak si beru kostkovanou sukni. Mám ji ráda, protože je hezká a cítím se v ní dobře.
Ráda poslouchám, jak mi červený náramek s Eiffelovkami chrastí na ruce a když se dotknu stolu, udělá takový zvláštní zvuk a mně se to líbí.
Podívám se na sebe do zrcadla. Stojí tam postava, kterou vídám denně. Stojí tam osoba, která je člověkem. Každý člověk je jedinečný, pak je tedy jedinečná i ona. Není ošklivá. Není dokonalá. Jsem to já. Jsem to zkrátka já.
A pak si beru baťoh. Je docela hezký, když jsem si ho ozdobila. Povedlo se mi to.
" Ahoj Bobí, ahoj Vlčí, na shledanou pane Gárfe," rozloučím se se zvěří, než zamknu dveře.
Nasednu do auta. Nechce se mi do školy.
Vystoupím z auta a sednu si do jiného.
Stačí jen přetrpět tuhle naštvávající cestu s otcem a budu ve škole.
Vystoupím z auta. Pomůžu bráškovi nasadit baťoh a beru ho za ruku. Jdeme ke škole a on mi něco vypráví. Poprchává. Je krásně. Je nádherné ráno. Kapky deště mi padají do vlasů.
A jsme u školy. Stojím tam a je mi zima.
"Dej si čepici na frajera." Poprosím bráchu a otočím mu čepici kšiltem dozadu. Automaticky si ji strhne zpět. "Nechci!" odsekne, ale ne nijak zle.
Zazvoní a jdu do školy. Bude tam teplo. Přezuju se a jdu znovu čekat na bráchu. Když je hotový, zase ho beru za ruku a na konci schodů se rozloučíme.
A jdu chodbou ke třídě. Už se to blíží. Zase. 9. bé. Vejdu. Hmm. Zase ta stejně třída. Zase ji tak nemám ráda. Sedím a čtu si. Pak si ke mně sedne Annie. Jsem ráda, protože ji mám ráda. A tak spolu sedíme na fyzice. Nebaví mě. Mám kašel a rýmu.
Potom je aspoň angličtina. Tu mám ráda.
Matika. Přežiju ji. A pak konečně čeština. Oznámí se nám, že asi půjdeme na konci roku na exkurzi do věznice. Mám ultra radost. Strašně bych tam chtěla. Hrozně moc a moc.
Výtvarka mě docela bavila. Zase jsem seděla s Annie. Nepřipadám si sama a líbí se mi to. Dostala jsem nápad na Noemovu archu.
Je oběd. Těstoviny, ty mám ráda. Vystojím frontu. Konečně. Sedám si k Annie. Skoro hned ale odchází. Sedím a jím. Docela mi to chutná. Odnáším tác a jdu z jídelny.
Uvědomuju si, že ne každý myslí stejně jako já. Že ne každý se snaží být hodný. Otevírám oči. Chápu. Jsem zklamaná. Chápu a vidím.
Jdu ke skříňce. Oblékám si kabát. Je tam málo dírek. Chápu. Ne každý je citlivý, ne každý se snaží být ohleduplný. Každý je jiný. Vidím.
Zazvoní mi mobil. Eminemovama Lose Yourself. Mám tu písničku ráda. Přijela si maminka. Nastoupím do auta. Dám ji pusu. Mám měkkou tvář a voní svojí voňavkou. A možná to není parfém, co cítím. Je to ona. Mám ji moc ráda. Ptá se, jak jsem se měla. A já říkám, že jsem dostala dvojku z fyzika a že je to škoda. A pak se ptám, jak se má ona. Jedeme do Tchiba. Kupuje si kafe a já si dávám mojí oblíbenou ledovou čokoládu.
Maminka se jde podívat na boty do obchodu. Prohlížím si krásné černé balerínky. Jsou nádherné. Mám příjemný pocit, když se na ně dívám. Možná vyměním své obvyklé tenisky za baleríny. Stojí pět set pade. To je moc. Možná někdy.
Jedeme domů. Jím čokoládu. Miluju čokoládu.
Pouštím si 'Čtyřiadvacítku'. Moc pro mě znamená. Zlepší mi náladu. Uklízím a balím si k tátovi. Nechci tam. Jedu.
Přijíždím tam a jsem na počítači. Pak si čtu. Jsem opět na počítači. Hledám si film, na který bych se podívala. Sleduju divný film. Jdu si číst. Jsem skoro u konce. Není to nijak dobrá kniha, ale baví mě a je chytlavá.
Dávám si do uší sluchátka od mp3. Pouštím si Ryana Stara. Má skvělý hlas. Jeho hudba je dokonalá. Jako pohlazení po duši.
Sundávám ze sluchátka výstelkovou krytku. Samotnou si ji cpu do ucha. Jsem jako agent s tajným sluchátkem. Usmívám se.
Usínám. Oddávám se do vlastního světa. Kloužu. Moje mysl si dělá, co chce. Přemýšlím nad novou povídkou. Usínám. Jsem v moři nekonečna.
Proudím se ráno?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MarryWolf | 22. září 2013 v 10:40 | Reagovat

Ty mi dáváš zabrat, asi půl hodinu přemýšlím nad tím, zdali to má být příběh, slohová práce, nebo deníček... Nakonec jsem došla k závěru, že je to asi něco jako deníček.
Je to povedené. Líbí se mi, jak nepoužíváš pak, potom a tak. Mě se to nikdy nedaří. Možná trochu moc opakuješ slova, ale to je zřejmě záměr. Je to plné optimismu, je vidět, že bereš dny tak, jak jsou, i když poslední věta působí trochu více pesimisticky... :)

2 Noël Almi | E-mail | Web | 22. září 2013 v 10:56 | Reagovat

Já ani vlastně sama nevím, co to mělo být. Vážně. Jen jsem zkrátka psala a chtěla, aby to mělo optimistický účel a poslání.
Záměrně jsem tam nedávala žádné vysvětlení.
Poukázala jsem na to, že i obyčejný den je plný hezkých chvilek a radostí.
A opakování slov byl více méně záměr.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama