Kapitola druhá

18. února 2014 v 9:58 | Lily |  Bojovník

O sedm let později…


Říjnové slunce pomalu zapadalo za obzor. Jeho ostrá záře tak postupně mizela, aby ji opět mohla vystřídat třpytivá noc.
Upravenou silnicí, kterou lemovaly upravené domy s nízkými trávníky, projíždělo pomalu auto. Sean Kelly jako každý den zaparkoval na krátké příjezdové cestě jeho domu a chvíli ještě seděl v autě. Přemýšlel nad uplynulým pracovním dnem. Pokaždé to tak dělal. Zrekapituloval, co se dnes stalo a co ho ještě následující den čeká.
Nakonec přeci jen vystoupil a rychlejším krokem se vydal k předním dveřím. Bylo zbytečné hledat po kapsách klíč, neboť mu bylo jasné, že jeho žena s dětmi jsou už v pohodlí domova.
Vzal proto za kliku a ocitl se v maličké předsíni. Na zemi byly poházené páry dětských bot a malý házecí míček.
Z obývajícího pokoje se ozývaly zvuky puštěné televize a dětský smích. Sean však hned zamířil do vzdušné kuchyně. Za kuchyňským sporákem stála vysoká štíhlá žena s plavými vlasy staženými do vysokého culíku. Soustředěně krájela cibuli. Zamrkala a otřela si oči plné slz. V tu chvíli si všimla svého muže, který tiše stál mezi dveřmi a pozoroval ji.
" Ahoj Esther," pozdravil a obejmul ji. Žena ho políbila na tvář a otřela si oči do kuchyňské utěrky.
" Jak ses dnes měl?" zeptala se ho a dál pokračovala v přípravě večeře.
" V práci to šlo poměrně dobře. Konečně jsme se po dlouhé době hnuly z místa. Jen Ben z mravnostního odchází. Pamatuješ si na něj? Na tom večírku sis myslím povídala s jeho ženou."
" Myslíš toho s aerodynamickou hlavou?"
" Jo, přesně toho."


Do kuchyně se za hlasitého křiku vřítily dvě děti.
" Ahoj holky," pozdravil je Sean a blonďatou holčičku pohladil po hlavě.
" Za chvíli bude večeře," zavolala za nimi jejich matka dřív, než se opět vytratily pryč z místnosti.
Esther ještě chvíli pokračovala ve vaření, pak ale ustala v krájení zeleniny, odložila nůž a vzhlédla ke svému muži.
" Seane, poslyš, možná by sis měl promluvit s Alexem."
" Zase se něco stalo?"
" To ne, ale mám o něm zkrátka strach. Poslední dobou mi volají čím dál častěji ze školy, že zase něco provádí. Pořád se jen zavírá do pokoje. Už ho skoro nevidíme."
" Tak dobře," povzdychl si Sean starostlivě a otočil se, že vyjde ke schodům, "zajdu za ním teď hned."
" Ještě tu není."
" A kde je?"
" Řekl, že jde s kamarády ven." Estheřin hlas zněl ustaraně. V jejích očích se jasně odrážel strach o svého syna.
" Je v pořádku," ujistil ji její muž pevným hlasem a jemně ji pohladil po hlavě.
Odešel z kuchyně do temné chodby. Vytáhl telefon a vytočil synovo číslo. Po několika vteřinách pípání hovor ukončil. Vsunul mobil do kapsy kalhot a vrátil se za ženou.
" Zavoláš holky, že už je večeře?" zeptala se ho s úsměvem, za který skryla všechny své starosti. Sean jen přikývl.
Vyběhl po schodech a nakoukl do dětského pokoje. Po růžovém koberci byly všude poházené hračky. Rozsvítil světlo a zaslechl tichý smích.
" Tak kde jsou ty dvě princezny?"
Sean se procházel po pokoji a sem tam nahlédl do šuplíku či pod polštář. Nakonec otevřel noční stolek a poznamenal:
" Tak sem by se Sarah rozhodně nevešla, na to je moc tlustá."
" To není pravda," vypískla jeho dcera a vyskočila zpod stolu.
" A kde pak máš sestřičku?"
" Tady jsem!" vykřikla dívčina mladší sestra a také vylezla ze svého úkrytu.
" Tak pojďte, holky, maminka už má hotovou večeři."
Holky se opět vyřítily z pokoje a běžely po schodech dolů. Sean je po chvilce přemýšlivého sezení na dětské postýlce následoval.
Když vešel do kuchyně, Esther i obě dcery seděly u stolu a čekaly jen na něj. Přisedl si a usmál se. Nastal okamžik, na který se těšil celý den. Po náročné práci si sedl se svou rodinou ke stolu a nezatížen žádným stresem se mohl tímto okamžikem naplnit.
" Jez pořádně, Mio," napomenula nejmladší dceru Esther. Dívka protočila oči a vzala příbor pořádně do ruky. Ether pořád kontrolovala hodinky. Sean vzhlédl a také se podíval, kolik je hodin.
" Na večeři bude chodit včas," řekla nakonec do ticha.
" Já si to s ním vyřídím," ujistil ji Sean.
Dívky se zachichotaly. Matka po nich střelila rozhněvaným pohledem. Seanovi zazvonil mobil. Pohlédl na displej. Carlovo číslo.
" Promiň, miláčku, tohle musím vzít." Žena na něj jen úsečně pohlédla. Sean odložil příbor a odešel do chodby. Tiše za sebou zavřel dveře a přiložil si telefon k uchu.
" Carle?"
" Měl bys přijet." Ozval se Carlův klidný hlas.
" Co se děje?"
" To uvidíš."
" Zrovna večeříme."
" Nevolal bych, kdyby to nebylo naléhavé."
" O co jde?"
" Přijeď." Carl zavěsil. Seanovi to rozhodně nezvedlo náladu. Naopak. Něco se dělo a jemu se právě nikam rozhodně nechtělo. Na okamžik ho napadlo, že Carlovi se to mluví, když nemá žádnou rodinu. V tu chvíli ta myšlenka ale opět zmizela. Zastyděl se.
Vrátil se zpět ke stolu.
" Moc mě to mrzí, ale musím zpět do práce."
" Děláš si legraci?"
Sean se zastavil a pohlédl ženě do očí. Viděl, že se zlobí.
" Něco se stalo, za pár hodin budu zpátky.
" To je bezvadný," odpověděla s úšklebkem. Na jeho rozloučení ani neodpověděla a dál ho probodávala pohledem.
Sean vyšel ven, hodil na sebe bundu a nasedl do svého auta. Do půl hodiny už stál u policejní budovy a rychlou chůzí se dostal až k výtahům.
V této pokročilé večerní hodině se po budově pohybovala jen hrstka lidí, takže se za chvíli dostal do posledního patra, aniž by někdo přistupoval.
Kráčel ke svému stolu. Viděl se o něm opírat Carla. Ten vzhlédl a přistoupil k němu.
" Jsem rád, že tu jsi. Musíme jet."
" Kam? Co se sakra děje, Carle?"
" Sám nevím."
Společně nastoupili do služebního auta a rozjeli se večerním Los Angeles. V autě panovala napjatá atmosféra. Carl cítil, že s jeho parťákem je něco v nepořádku.
" Je všechno ok?" Zeptal se a střídavě se díval na vozovku a Seanovu tvář.
" S Esther to teď není ideální."
" Tak to je mi líto, kámo,"
" A Alex zase dělá problémy."
Carl neodpověděl. Sean před ním většinou o svém patnáctiletém synovi nemluvil. Dobře věděl, že Tonyho smrt ho zasáhla natolik, že se z ní nikdy pořádně nedokáže vzpamatovat.
O deset minut později dorazili na místo. Sean ho poznával.
Dlouhá zeď od shora dolů posetá graffiti. Jedno konkrétní místo bylo obehnané žlutou páskou a kolem se soustředil hlouček policistů.
Oba dva detektivové prošli pod páskou a přistoupili k mrtvému tělu. O Grey Wall byl opřený muž. Prázdnýma očima hleděl na noční oblohu. Chybělo mu levé ucho. Na jedné ruce měl jen tři prsty. Přes celou tvář se mu táhla dlouhá řezná rána. Špinavé tričko měl zbrocené krví. Podřízli ho. Dlouhé zkrvavená rána se táhla od jednoho ucha ke druhému.
" Podívej se na tohle," poznamenal tiše Carl a ukázal na kresbu nad mrtvolou.

Sean vhlédl. Byla na ni vyobrazena silueta tygra drtící v zubech lidskou postavu. Pod tygrem byl ledabylý nápis: Černí Tygři nikdy nepadli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama